HISTORIE VČELAŘSTVÍ

V kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly v hliněných hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby 5 000 let př. Kr. Ještě dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá zvednout.  

  Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles (384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Zmíňka o včelím produktu (medu) je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8., kapitole 3. je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku považovány za univerzální lék.

  Ve střední Evropě byla včela obyvatelkou lesa. Jako hnízdiště (obydlí) jí posloužily duté stromy nebo pařezy. Jeden takový dutý pařez objevili archeologové ve vesnici Velmenmoor u Oldenburgu. Časově byl zařazen do období 5. až 7. století po Kr.. Jako dodavatelé medu sloužily lidem včely, které se usadily v přirozeně vzniklých stromových dutinách. Časem proto lidé začali ve stromech vytvářet umělé dutiny, aby poskytli prostor dalším včelám.  

  Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Včelaři chovali včely výhradně v lese a později i doma. Místo stojících stromů byly stále častěji používány úly z pořezaných, ručně vydlabaných částí kmenů ( tzv. kláty). Ty už bylo možno přestěhovat do blízkosti obydlí včelaře a pro med nebylo nutno lézt na strom, tím se stala péče o včelstva o mnoho jednodušší. Včelař vyráběl typické kláty v mnoha variantách. Výroba úlů ze slámy, rákosu, palachu nebo proutí znamenala pro včelaře velké zjednodušení, neb uplést v zimě pár košů bylo podstatně jednodušší než vydlabávat kmeny stromů. A tak vznikaly koše, nazývané tzv. překlopné košnice, nejrůznějších tvarů - zvoncovité, špičaté a slaměné válce. Košnice je ještě dnes použitelným úlem, i když už slouží jen na ozdobu.  

  Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu, prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny biologické děje a vnitřní vztahy ve včelstvech.

  Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl, do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův rámkový úl. V úle byl určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš nepohodlný.

  Nepohodlnou práci s kláty poznal z vlastních zkušeností i slezský farář Johannes Dzierzon (1811-1906). Postavil proto úl ze dřeva s pevným víkem a dnem a dovnitř umístil dřevěné lišty jako nosiče plástů. Protože včely přistavěly dílo až na vnitřní kolmé stěny úlu musel Dzierzon plásty při každé prohlídce odřezávat nožem. Jeho žák, baron von Berlepsch (1815- 1877) doplnit původní horní lištu třemi dalšími lištami na dnešní, v celém světě používaný rámek. Svůj systém zveřejnil v roce 1853 a otevřel tak cestu modernímu chovu včel. Bylo tak umožněno nahlížení do včelstva bez porušení díla, což přineslo nové poznatky, jako např. Dzierzonův objev parthenogeneze. Ten zjistil u letu neschopné matky v poroji, jež nemohla být oplozena, kladení trubčích vajíček.  

  Vynález rámků byl předpokladem dalšího vývoje včelařské techniky. Stolařský mistr Johannes Mehring z Frankenthalu v Rýnské Falci (1815- 1878) zhotovil umělou mezistěnu ze včelího vosku a upevnil ji do rámku. Poprvé ji vystavil v roce 1858. C. k. major Hruschka (1819-1888) vynalezl medomet, který vystavil roku 1865 v Brně. Vynález vzbudil zaslouženou pozornost a znamenal definitivní nástup směrem k modernímu včelařství. Výrazně k tomu přispěl farář Dr. h. c. Ferdinand Gerstung (1860-1925) svým objevem, podle kterého je včelstvo živým organizmem. Dzierzon neodhalil jenom základní zákonitosti života včel, ale díky svému vyhraněnému smyslu pro praxi dal tehdejšímu včelařství mnoho impulzů, např. konstrukcí několika typů úlů. Jeho dvojáky, trojáky a vícenásobné úly byly základem vývoje moderního úlu.  

  Slovinec Anton Janscha (1734-1773) objevil vztahy při páření matek s trubci. Tomuto nesmírně nadanému včelaři se připisuje i objev, že na každém plástu panuje určitý řád v umístění medu, pylu a plodu. Marie Terezie založila roku 1769 ve Vídni školu na podporu chovu včel a pověřila jejím vedením Antona Jansche

  Přibližně ve stejné době, kdy v Německu stavěl Dzierzon svoje první úly s odnímatelnými rámky, zavedl něco podobného v Americe Lorenzo Langstroth (1810-1895). Nepoužíval úly s pevným dnem a víkem, ale s víkem umožňujícím přístup shora. Objevil zásadní poznatek, který se velmi rychle rozšířil: je-li mezi stěnou úlu a rámkem na bocích nebo nahoře mezi rámky a víkem mezera větší než 6 až 10 mm, objevuje se v ní nejen tmelení, ale i stavba. Pokud je mezera menší, zůstanou rámky volné. Jde o objev tzv. včelí mezery .

(autor článku doc, RNDR.Vladimír Ptáček, CSc.)